Vyhledávání

Pro mě jsou činčilky nejúchvatnější zviřátka pod sluncem, kterým jsem naprosto propadla a přiznám, že mě mají omotanou kolem pacek.

 

Trochu o tom, jak to všechno

Všechno to začalo jednou návštěvou zverimexu, kdy jsme s bratrem šli koupit nůžky na stříhání psů. Seděl tam v kleci takový drobeček - já do té doby hlodavce kromě malé bílé myšky nikdy neměla, ale brácha (maje už doma dva osmáky) povídá, že to je zvířátko pro mě - ve dne spinká a v noci žije. Což měl samozřejmě pravdu, protože přes den na zvířátka čas nemám.

Slovo dalo slovo, hned jsem si ho musela pochovat a ten kožíšek a čumáček mě okamžitě dostal. Jenže v té době jsem vůbec nevěděla, co a jak. Takže doma jsem otevřela internet a hledala a hledala jakoukoli informaci o zvířátku, které jsem si přivezla. Mezitím činčilánek, kterému brácha navrhl jméno Kvído a mně se hrozně líbilo, se usadil v krabici na písek a spinkal... a hrozně se bál...

Výsledek hledání na netu na sebe nedal dlouho čekat a já zjistila, že činčilka je společenské zvířátko, že potřebuje prostor ke svým lumpárnám, a asi po týdnu mi to nedalo a jela jsem koupit větší klec a viděla jsem tam v kleci dalšího činču: tentokrát byl bílý s černýma ouška - no prostě miláček od pohledu. A najednou byl u mě na ruce a už jsem ho nedala. A ten dostal ode mě jméno Hugo.

Kvídoška a Huginka jsem nezkušeně dala hned k sobě - za což bych si dnes hned nafackovala, ale oba si naštěstí sedli, nebyli nemocní a rvačka se nekonala. Možná to bylo také tím, že Huginek byl starší, odložený činča a Kvídošek zase malý ustrašený bobek, který se rád přitulil a nebyl sám.

Postupem času a hledáním na netu jsem zjistila, proč mi kluci tloustnou. Samozřejmě bylo vše nezdravou stravou - kupovanými směskami, kde jsou přimíchané oříšky, slunečnicová semínka a další dobroty, které sice klukům nesmírně chutnaly, ale vzhledem k jejich trávicímu systému je nesmí. Takže po dvou měsících nastal zlom a já začala hledat stravu pro činčilky na netu a našla si obchůdky, kde nakupuji dodnes.

Tyhle dva lumpíky jsem měla asi 3/4 roku, když jsem zase jednou zajela do zverimexu koupit podestýlku a v kleci se tam krčil malej brouček činčiláček s pomlácenýma nožičkama. Nějak mi to nedalo a Oskárek byl doma. Tentokrát už jsme dodrželi karanténu 30 dnů, nechali udělat koprologické vyšetření a po měsíci začalo seznamování.

Jenže náš nový bobek si asi nezažil nic dobrého a ačkoli stroupky z nožiček zmizely, tak máme zlomený jeden prstík a ustrašenou dušičku... jakmile Oskárek spatřil kluky, tak řval a řval a řval... po 5 minutách obden jsme to zkoušeli tak měsíc, pak do klece... a pak po dvou měsících najednou hup a už spinkal s klukama na hromadě a nechtěl pryč...

V srpnu 2011 jsem z teplického zverimexu přivezla Tadeáška, kterého tam chovali v teráriu a měli ho tam min. půl roku. Viděla jsem ho tam někdy na jaře, moc se mi líbil a bylo mi ho líto, ale říkala jsem si - už mám kluků dost. V srpnu jsme s bráchou vezli neteřinku na soustředění a já pak zabrousila znovu do zverimexu a šmudlik tam pořád byl. A smutnej. Nedalo mi to, prcka jsem si vytáhla, ten se mi přicucl pod bradu a už jsem ho nedala. Takže šup-šup a Tadýtek už se vezl do Chomutova...

Na podzim přišel kolega do práce a povídá mi, že jedna jeho kamarádka si pořídila psa a její činčiláček to špatně snáší a jestli si ho nechci vzít. A já kývla. Takže o víkendu nastalo stěhování Matýska (jehož jméno se mi líbilo, tak mu zůstalo). Klec měl připravenou a rychle si zvykl. Měl svůj klid, byl strašně hodnej, prostě miláček. 

V půlce prosince 2011 nám umřel Huginek, což jsem nějak těžce nesla, tak jsem se rozhlížela po netu, jestli bych nenašla podobného broučka. A ejhle - v CHS Timea mi padl do oka činčiláček Jimbo. Slovo dalo slovo, Andrea vezla před vánoci z Ostravy do Prahy další činčilky, tak jsem si pro něj sjela do našeho hlavního města. U nás dostal jméno Jonášek a byla to malá přítulná a mazlivá bílá kulička, která se okamžitě adaptovala. Pustil se do bašty v miskách, jakoby ani takovou dobu necestoval.

Dva měsíce na to jsem přivezla také z CHS Timea Tomáška (vlastním jménem Moon). Z CHS Vertu Amor máme Lukáška (vlastním jménem Epos Vertu Amor), a opět ze zverimexu Huginka II., který už tam také byl 1/2 roku. Z jiného zverimexu Čertíka a z toho samého Kleofáška.

Na webu CHS Větřní jsem se zamilovala do Fanýska a majitelka mi k němu nabídla ještě Cyrilka a já kývla. Věrka mi ze srandy povídá - nechceš ještě Barbara? A já na to, že jo... Takže k nám přibyli ještě další tři kluci: Fanýsek, Cyrilek a Sašík.

22. prosince 2012 mi přicestoval z Větřní ještě naše další miminko edík Robinek, kterého jsem chtěla k Čertíkovi, protože ten byl pořád smutný a proseděl u klecí celou svoji běhací hodinku. Okamžitě se skamarádili a Čertík byl šťastnej jako blecha.

Protože mi zbývalo ještě dost kluků samotných a k sobě nejsou, tak jsem na jaře 2013 přivezla ještě Gábinka z Větřní a Tobiáška od Věrky z CHS Vertu Amor.

Vzhledem k tomu, že jsem ze zverimexu zachránila Amálku (dnes již Rosali Vertu Amor), tak jsem dostala od Věrky za ni Gregorka a z CHS Miletínky jsem dovezla Mikuláška.

Záměrně nezabraňuji kopírování textů a fotografií - kdo to bude chtít udělat, si stejně cestu najde.

Články, které jsem překládala ze zahraničních webů, mají uvedené zdroje.

Články, které píši sama, si poznám a pokud se někomu líbí, ať si je zkopíruje.

Jen mějte na paměti, že to není etické a je základní slušností uvést zdroj!

Chtěla bych podotknout, že všechny mé články jsem psala buď obecně, nebo z mých zkušeností s mými kluky.

Podobnost s kýmkoli jiným je podobnost čistě náhodná.

Kontakt

Ing. Petra Honáková

Zdeňka Štěpánka 3973
Chomutov 
430 01

petra.honakova zavináč gmail.com

tel. 777 145 995