Ach, ti moji dráčci... předminulý týden v úterý, ve středu a ve čtvrtek jsem na chvíli dávala na střídačku Huginka k Lukáškovi, Lukáška k Huginkovi, do klece. Sice Luky jen kachnil, ale ve čtvrtek už i vystrčil makovičku a Hugíka si očuchal... No a pak mě - blbku - napadlo, že to urychlím, vzala jsem přepravku a strčila jsem je tam. A protože jsem chtěla, aby byli v kleci s Tomíkem, dala jsem tam i Tomču. Takovej stres, co jsem si zažila já i kluci, to bych nikomu nepřála. Nastala neskutečná mela, na kterou nepomáhalo ani usilovné pžecházení po pokoji a občasné zatřesení přepravkou. Lukynek jako nejmenší už to pak vzdal a ležel na dně, všichni pokousaní, procvakaná ouška... Za tohle se jim budu ještě další měsíc omlouvat, neb nikdo z nich nevytáhl dva další dny paty z domečku ve své kleci... Ovšem druhý den, když jsem přišla z práce a koukla jsem na Lukáška, jsem byla jak opařená. Lukymu hrozně slzelo očičko a opět náš starý známý bílý flek a důlek na rohovce a pod vrchním víčkem to bylo tak nateklé, že jsem se divila, že nebrečel. Zaplaťpánbůh, že jsem doma měla kapičky po Huginkovi I., který měl to samé, ale asi 10x horší. Každé tři hodiny dostal Lukynek nakapáno do očička, k tomu mám doma po Kleofáškovi antibiotika pro mimi, po kterých nehubnul, takže i 2x denně atb... Po jednom kápnutí trochu ustoupil otok pod víčkem, do rána jakž takž zmizel úplně a po pěti dnech to vypadalo už parádně. O Lukynka jsem měla obzvlášť strach, neb jak je malinkej, tak převoz do Prahy na veterinu, klasická antibiotika, atd. by nemusel přežít. Ale prcek to zvládl skvěle a protože jsem ho kvůli infekci nepouštěla ven, tak mi nabral z 333 na 341g! Šmudlík malej šikovnej... Dneska je už Luky zdravej a právě si okusuje hlavičku s novým kámošem Hugíkem... Další úraz, a doufám, že nadlouho zas poslední, se nám stal minulou neděli. Pustila jsem Čertíka, a šla jsem čistit poslední klec - Tomáškovu. Ovšem Tomča (jak jsem zapomněla) je lišák fikaný a v nestřežené chvíli, kdy jsem měla plné ruce, se odrazil, skočil mi na rameno a zdrhnul. Než jsem stačila vstát, už byli ti dva bojovníci v sobě, jak jsem se je snažila od sebe odtrhnout, tak jsem utržila pár kousanců. Když se mi to nakonec podařilo, zahnala jsem naprosto hotovýho Tomíka do klece a bylo mi divný, že Čertíček jde sám. Když jsem se šla později kouknout, co se děje, že ani nekouše pletivo, když kluci běhají, myslela jsem, že mě klepne. V první chvíli jsem měla dojem, že nemá očičko, ale jak jsem rozhrnula chlupy, tak rotržené horní víčko, že mu viselo na obě strany... Protože mu začalo červenat očičko, kapala jsem mu až do rána, kdy jsem volala veterinářce, co se stalo, antibiotické kapičky a zvhčovala roztržené víčko, aby šlo sešít. Veterinářka povídala, ať přijedeme na dvanáctou, tak jsme jeli. Čertík byl neskutečně hodný a mazlivý, víčko mu paní doktorka Lietavcová úplně parádně sešila a ještě objevila další kousanec u spodního víčka, kde měl v tom kusu zacvaknuté chlupy, takže mu dráždily očko. Vše mu paní doktorka vyčistila a ač Čertík vypadal jako malý Frankensteinek, tak dneska po týdnu vypadá už normálně až na to, že mu koukají nitky z víček... Stehy nám vytáhnou až ve čtvrtek, ale Čertíček je poslušný pacient a nic si nedrápe... Tak doufám, že jsme si už nadlouho všechny úrazy vybrali a teď bude vše ok...